Hrozba hordy
Kapitola I.
Cesta byla dlouhá a žena na koni byla již unavená. Ohlédla se za sebe a usmála se lehce na své společníky. Byli to dva statní elfové na opancéřovaných tygrech. Opětovali jí úsměv a popohnali svá zvířata. Pohlédla jim do očí a zeptala se: „Jak je to ještě daleko Morte?“
„Moc daleko ne. Za tímto lesem by měla být ta vesnice co jsem ti o ní povídal Sathi.“ odpověděl dotázaný elf.
„Hmm, dobře tak pojedem dál.“
„Sathi vydrž chvíli prosím,“ ozval se druhý elf.
„Co se děje Toushi?“ zeptala se jezdkyně.
„Eleander má něco s prackou. Nejspíš někde šlápl na ostrej kámen,“ řekl Toushiro.
„Tak ale makej. Už jsme tam měli být,“ začala nervoznět Sathira. Elf seskočil z tygra a obešel ho. Klekl si na zem a poplácal statné zvíře po noze. Eleander ji poslušně přizvedl a Toushiro ji začal prohlížet. Po pár minutách opatrně vytáhl kousek špičatého kamenu. Zamračil se a zavřel oči. Začal pomalu kroužit rukou nad roztrženou tkání a něco tiše mumlat. Okolo jeho dlaně se začala pozvolna objevovat zelená aura. Auru, kterou Sathira velice dobře znala. Použil ji už mnohokrát když někoho léčil. A Sathiru poslední dobou léčil až moc často.
„Hotovo Toushi?“ zeptala se netrpělivě žena.
„Jo můžeme pokračovat,“ usmál se elf. Toushiro opět nasedl na svého tygra a Sathira zavelela k pochodu. Jeli tiše, jen klapání koňských kopyt o kamenou cestu bylo slyšet.
Kapitola II.
Vesnička byla malá ale plná lidí. Děcka běhali po návsi, psi proháněli kočky, vesničanky tlachaly u prádla a muži byli na poli. Starosta v klidu seděl u venkovního stolu místní krčmy a rozdával úsměvy na všechny strany.
„Starosto! Starosto!“ ozvalo se od lesa.
„Co se děje“ zeptal se odhanějíc rukou mouchu od piva. Od lesa se přihnal jako bleskem zasažený chlapec, který předtím volal starostu.
„Někdo přijíždí...“ začal udýchaným hlasem mluvit chlapec.
„Sedni si a nadechni se. Tak dobře a teď mi pověz kdo přijíždí.“
„Děkuju. Tři jezdci, dva elfové a jedna žena. Elfové jedou na tygrech a žena na koni.“ řekl již klidným hlasem mladík.
„Hmm, co mají na sobě si neviděl?“ zeptal se starosta.
„Žena je v platovém brnění a má i oplátovaného koně. Na zádech má velikánský meč. Jeden z elfů je v lehkém koženém brnění a druhý elf je v kroužkové zbroji. Oba jsou na obrněných tygrech.“ vzpomínal chlapec.
„A nějaké barvy na sobě měli?“
„Ano všichni na sobě měli modré tabary s velkou lví hlavou na hrudi.“
„Konečně. Už jedou, bylo na čase.“ usmál se starosta. Chlapec na něj udiveně pohlédl ale nic neřekl.
„Tak běž Marku přiveď je ke mně. Šup na co ještě čekáš?“ popohnal chlapce. Mark běžel k hranici lesa a pole a začal mluvit s jezdci. Žena jedouci ve předu kývla a ukázala aby je vedl. Otočil se a vydal se cestou ke krčmě. Jezdci ho pomalu následovali.
„Vítejte, čekali jsme Vás,“ usmál se na nově příchozí starosta „Dovolte mi abych se představil, jmenuji se Drugham ale všichni mi říkají Dru. Je mi ctí, že jste přijeli tak rychle.“
„Je to naše povinost Drughame. Jen jestli mohu poprosit, postarejte se o mého koně a o tygry mých společníků.“ usmála se žena.
„Ale jistě, samořejmě. Borku, Drene kde ste? Honem ke mně.“ zahulákal Drugham. „No tady jste. Postarejte se o koně a o tygry. Tak honem běžte už.“
Kapitola III.
Byla už tma když se městem ozvalo klapání kopyt a svit ohně. Stráže dřímající u brány si ničeho nevšimli. Na hradě se ještě svítilo a z krčmy se stále ozýval opilecký řev. Jezdec projížděl tryskem uličkama, mířil přímo k hradu. Stráže stojící u brány do hradu pojala hrůza. Hnal se na ně černý ohnivý kůň.
„Otevřete, spěchám!“ zařval jezdec sedící na koni. Stráže okamžitě zareagovali a začali otevírat dřevěné železem pobyté vrata.
„Je lord na hradě?“ zeptal se když projížděl kolem nich.
„Je ale nechce být rušen má...“ co lord má se temný jezdec už nedozvěděl, byl již moc daleko. Prudce zabrzdil na nádvoří hradu, seskočil z oře a lehce mávl rukou. Ohnivý vraník se rozplynul. Temný jezdec se vydal do velké síně grinworského hradu. Nikdo v síni nebyl a tak se vydal po schodech nahoru. Věděl kam má jít, byl zde již mnohokrát. Spěchal, skoro běžel.
'Sakra blbí schody. Nikdy sem je neměl rád.' říkal si v duchu. V prvním patře zatočil doleva a šel až na konec chodby. Zastavil se před velikými, zlatem vykládanými dveřmi. Zhluboka se nadechl a lehce zaklepal na dveře. Chvíli počkal a zaklepal ještě jednou, poté vstoupil.
„Co tě sem přivádí Lostfaci?“ ozvalo se od stolu.
„Omluv můj vpád lorde...“
„Kolikrát ti mám opakovat aby si mi tak neříkal?“ nenechal ho domluvit.
„Promiň mi Sillasi,“ omluvil se Lostface.
„Tak co potřebuješ Losty?“ zeptal se lord Sillas.
„Přináším poselstvo od Forsakenů.“ promluvil.
„Od těch co s náma sousedí? Co zas chtějí?“ řekl otráveně.
„Příměří. Požadují příměří.“
„Hmm. Budu hádat, mají podmínky, že?“
„Hádáš správně.“ sklopil zrak Lostface. Již se nadechoval na vysvětlování podmínek, když se v tom do komnaty přihnala elfí lučištnice s lukem v jedné a toulcem plným šípů v druhé ruce.
„Lorde! Blíží se skupinka nemrtvích. V čele jede nějakej vznešenec a vedle něj jede jeden se standartou.“ zahlaholila aniž by pozdravila nebo omluvila svůj náhlý vpád.
„Feo, prosím klepej. Viděla si znak na standartě?“ zvedl oči v sloup Sillas.
„Jak ho mohla vidět když je venku tma jak v pytli?“ zeptal se nevěřícně Lostface.
„Pane Warlocku jsem elfka to za prvý a za druhý jsem lučištnice. Já musim vidět i ve tmě.“ řekla dotčeně lučištnice. „Na standartě je havran s kostí v zobáku. Znak našich sousedů.“
„To bude diplomat Forsakenů, Sillasi.“ řekl zamyšleně warlock.
„Nechci ho ve svém městě.“ zamítl Sillas ticho nabídku. „Bude se mluvit venku před hradbami. Postavte tam stan.“ Feon odběhla vyřídit přání – rozkaz pážatům a Lostface se jen nevěřícně díval na Sillase.
Kapitola IV.
Sathira hleděla na noční nebe a poslouchala zvuky venkovské krajiny. Noc byla klidná a vzduch čistý jako by po dešti.
„Co tak sama Sath?“ prolomil ticho elfský hlas.
„Přemýšlím Morte. Přemýšlím,“ řekla tiše.
„A o čem?“
„Přemýšlím o mě a o Sillasovi. Heh, tedˇspíš o tom co tam dělá.“ usmála se.
„Co by dělal. Nejspíš sedí za stolem a vyřizuje poštu nebo je zabranej do těch svých šamanských knih.“ řekl zvesela elf.
„Hmm asi máš pravdu. Kde je Toushiro?“
„Šel mluvit se zvířaty nebo co to říkal.“ uchechtl se.
„Nelíbí se mi co se tu děje. Ti nemrtví si moc dovolujou. A my jim to trpíme.“ řekla smutně.
„Nic jinýho dělat nemůžeme Sathi. A ty to víš. Vždyť mají za prdelí celou podělanou Hordu.“
„Morte co jsem ti o té tvé mluvě říkala?“ řekla lehce naštvaným a lehce usměvavým hlasem Sathira. Mort jen sklopil hlavu, ale smál se. Sathira se otočila a šla k jedné chalupě. Elf ještě chvíli hleděl na nebe, pak se však také otočil a šel za ní. Vešla do chalupy a zamířila směrem ke starostovi. Starosta, sotva ji spatřil, se uklonil a nabídl jí místo v čele stolu.
„Nemusíte se mi klanět, nejsem králova žena ani dcera.“ řekla s úsměvem ale poklonu lehce opětovala a usadila se. Starosta se široce usmál a posadil se naproti ní.
„To sice nejste lady ale urozeného původu jste.“ řekl na omluvu. Sathira se jen usmála. Nemohli začít bez Toushira. Byl tu potřeba.
„Kde se zas fláka ten druid jeden pomatenej.“ zanadával si Mort.
„Morte! Klidni se“ okřikla ho Sathira. Opět jen sklonil hlavu s úsměvem na tváři. Dveře se otevřeli a dovnitř vešel vysoký bělovlasý elf v kožené zbroji.
„Co jsi zjistil Toushiro?“ zeptala se Sathira.
„Nic“ odpověděl nově příchozí.
„Nic? Jak nic? Něco si musel zjistit.“ zareagoval překvapeně Mort.
„Prostě nic. Jen, že na vesnici opravdu zaútočila přepadová jednotka nemrtvích.“
„No vidíš, přece jen něco. Tak neříkej, že nic.“ usmál se záhadně Mort.
„Sakra Morte to vím sám, že na vesnici zaútočili oni. Zvířata se jich bojí, proto se před nimi ukrývají. Chápeš?“ nevěřícně kroutil hlavou druid. „Sathi nevím co chceš dělat ale moc jich nebylo. Maximálně deset nebo patnáct vojáků a s nimi dva nebo tři mágové.“
„Hmm, uvidíme. Starosto najde se zde nějaká skrýš?“ pohlédla na Drughama.
„Ano, jistě.“
„Dobře doveďte tam prosím mého méně slušného společníka.“ usmála se Sathira.
„Co, proč?“ zatvářil se zmateně Mort.
„Morte si nejtalentovanější lučištník našeho vojska a navíc moc dobře vidíš ve tmě. Budeš prostě hlídat. Bez odmlouvání. Běž už.“ Mort neochotně přikývl a vydal se za starostou.
„Co chceš dělat Sath?“ optal se druid, když muži odešli.
„Kouknem se jim na zoubek.“ odpověděla se záhadným úsměvem ve tváři. Znal ten úsměv. Věděl co příjde. Věděl co může čekat.
Kapitola V.
Nad stromy přeletěla tiše černá vrána a usadila se na nejnižší větev širokého stromu. Kroutila hlavou ze strany na stranu a pozorovala své okolí. Pod ní tiše zapraskala větvička a z houští se vynořila dreaneiská dívka. Ukázala prstem na místečko v trávě a ihned se tam objevil krásně vyřezávaný totem. Sedla si k němu a koukla nad sebe na větev.
„Jak jsi tu dlouho Gaio?“ zašeptala do tmy.
„Krá – krá krá.“ zakrákala vrána. Pouze při podrobné prohlídce by jste zjistili, že to není obyčejná vrána. Na drobné hlavě měla něco jakoby helmičku z tepaného zlata. A místy prosvítala stříbrná pera. Záda vrány byla mistryně vyzdobena stříbrnými a zlatými pery uspořádanými do složitých ornamentů.
„Hehe. Takže nevíš co se bude dít?“ zeptala se vrány.
„To opravdu nevím Moiko.“ řekla vrána proměňujíc se do půvabné bělovlasé elfky.
„Vždycky mě fascinovala ta proměna“ zašeptala Moiko.
„Vždyť to umíš taky“
„Umím no ale jen ve vlka. A ke všemu ještě duchovní formu vlka.“ zamračila se Dreaneika.
„Aspoň něco děvče. Buď za to ráda.“ usmála se přívětivě Gaia. Moika se taky usmála a zahleděla se na neveliký stan před nimi. Svítilo se v něm a ozývali se zevnitř tiché hlasy. Ženy tiše seděly a hlídaly krajinu okolo stanu. Totem již vyhasínal ale je to netrápilo. Tiše naslouchali rozhovoru ve stanu. Slyšely drsný hlas statného trpaslíka – velitele Sillasovy gardy, tichý sotva slyšitelný hlas Lostface – posla a nebezpečného warlocka, a Sillasův vznešený a klidný hlas.
„Zatím je to klidný.“ promluvila po chvilce Gaia. 'Zatím' pomyslela si. Ve stanu debatovali ještě dobrou hodinu, než z něj vyšel Forsaken se svým doprovodem a odešli směrem do lesa.
„Gaio, Moiko pojďte sem.“ ozvalo se ze stanu. Ženy vstaly a vydali se za hlasem. Vešly dovnitř a lehce se uklonily.
„Neklaňte se,“ usmál se Sillas. „Slyšely jste o čem jsme zde mluvili?“
„Ano“ opověděly jedním hlasem.
„To je dobře. Mám pro vás úkol. Gaio víš kam se vydala má milovaná Sathira?“
„Jistě Toushiro a Mort jeli s ní. Tamní starosta žádal o pomoc.“ odpověděla druidka.
„Přesně tak. Dobře mě poslouchej. Odjížděli s podezřením na Forsakeny a měli pravdu. Jejich diplomat ten útok přiznal a omluvil se za něj. Proto tě teď prosím aby jsi se okamžitě vydala na cestu a zadržela jejich budoucí činny. Prosím nikde se nezdržuj.“ začal mluvit lord.
„Jistě Sille.“kývla hlavou na souhlas, okamžitě přijala podobu vrány a odlétla.
„Dobře. Moiko, jeď prosím do Stormwindu a dej královi tento vzkaz.“
„Ano, otče.“ kývla Moika a odešla.
Kapitola VI.
Muž seděl na zemi a snažil se rozdělat oheň. Nečekal, že se mu to povede, jelikož to zkoušel již podesáté. Jiskra vylétla ale oheň nezapálila.
„Sakra. Kašlu na to.“ zamumlal si pod vousy.
„A na co?“ ozval se z houští jemný, ženský hlas. Muž se polekaně otočil ale meč nechal schován v pouzdře. Ze zákrytu větví a listí vyšla dreaneiská žena v tmavých šatech.
„Ehmm... heh. Promiňte mi paní. Nejde mi rozdělat oheň.“ vysvětloval. Žena se usmála a zvedla ruce do podivného gesta. Potichu odříkávala neznámá slova a v jejích dlaních se začala objevovat oranžovožlutá záře. Záře se formovala do koule. Když odřekla všechny slova hodila kouli do ohniště. Oheň ihned vzplál.
„Hmm, pěkné. Jste mistryně magie?“ zeptal se muž. „Oh, kam se podělo mé vychování. Bellin jméno mé. Sloužím bohům a králi.“
„Paladin tedy? Mé jméno je Daeira. A ano jsem mistryně magie.“ opět se usmála.
„Těší mě. Prosím přisedněte si. Máte hlad?“
„Ano dala bych si něco k snědku. Kam cestujete smím – li se zeptat.“ přijala nabídku a posadila se naproti Bellinovi.
„Smíte, samozřejmě. Cestuji na hrad Grinwor. K lordu Sillasovi a jeho paní, ctihodné lady Sathiře. Nesu poselstvo od mého řádu.“ řekl Bellin.
„Tak to potom máme stejnou cestu, sire Belline.“ odtušila Daeira a zakousla se do kuřecího stehýnka. U ohniště bylo teplo, takže si nevšimli náhlého poklesu teploty v okolí. Vzduch chladem až houstl a rostliny pomalu mrzly. Z lesa se ozývali podivné zvuky a od cesty šlo slyšet řinčení tuctu nohou v okovaných botách. Pomalu se sunuli kolem mítiny se rozestavovala malá jednotka neznámých vojáků. Viděli ty dva na mítince. Cítili, že si jich ještě nevšimli. Čekali. Čekali na dvě krátká slova. Na jednoduchý a přitom k poslechu tak příjemný rozkaz.
„NA NĚ!!!“ zahřmělo vzduchem. Bellin se okamžitě zvedl s mečem již v ruce. Daeira začala neuvěřitelnou rychlostí kouzlit. Ohnivé koule lítaly vzduchem, každá našla svůj cíl. Paladin máchal mečem nadpozemskou silou a pokaždé když meč ťal rozzářil se bělostným světlem. S každým zásahem padl jeden z útočníků. Ale každého padlého nahradili dva noví. Brzy jim došlo s kým mají to dočinění.
„Jsou to nemrtví, sire paladine.“ řekla udýchaně čarodějka, když se zády opřela o Bellina.
„Všiml jsem si, paní čarodějko.“ kývl hlavou paladin. „Zbývá jediné.“ Muž zabodl meč do země a vztáhl ruce k nebi. Dreaneika tušila co dělá a chránila je jak jen uměla.
„Vzývám vás bohové. Věrný služebník žádá vaši pomoc. Ochraňujte nás rukou mocnou. Odežeňte od nás pohromu nemrtvích. Dejte nám sílu bojovat za slova boží...“ odříkával jednotlivé prosby a výzvy. Daeira pohlédla k temné obloze a její oči se rozzářili štěstím. Mraky se trhali a hvězdy začaly ukazovat svou nekončící krásu. K zemi pomalu klesal lehce žlutý paprsek, který nesl teplo a ochranu. Sotva se dotkl země, objevil se okolo muže a ženy žlutě zářící kruh. Nemrtví jej nemohli překročit a ti co byli uvnitř se změnili v prach. Vojáci se zastavili. Čekali. Čekali až kruh povolí. Věděli, že nemůže držet věčně. Sedli si na zem a hleděli na své oběti. Znenadání se z lesa ozvalo ohlušující zařvání medvěda. Daeira zpozorněla a hleděla přes prázdné lebky útočníků do lesa. Země se otřásla. To už stál na nohou i Bellin a meč měl připravený k útoku. Čekali. Čekali na to co se bude dít.
Kapitola VII.
Vrána letěla temnou oblohou, míjela lesy, louky, osamělé domky ale i celé vesnice. Letěla dál za svým cílem. S každým máchnutím křídel byla blíž a blíž. Letěla neúnavně bez přestávky. Podvědomě cítila, že je blíž než si myslí. Těšila se až tam dorazí ale hlavně měla důležitý úkol. Před jejím zrakem se otevřely lesy a ukázaly to co skrývaly – malou ale krásnou vesničku. Uprostřed stála rozložitá vrba naklánějící se nad malým rybníčkem. Vrána usedla na jednu z větví a tiše se rozhlížela kolem. Nikoho však neviděla. Otřepala se a začala se měnit. Za chvíly na větvi seděla pohledná elfka a lehce houpala nohama. Po vráně nebylo ani stopy. Žena seskočila z větve a vydala se k domku ve kterém se jako v jediném svítilo. Zlehka zaklepala na dveře a vešla.
„Zdravím Sathiro. Ahojky Toushiku“ usmála se na ženu a elfa, kteří byli v místnosti.
„Buď pozdravena Gaio, co tě přivádí za námi?“ odpověděla Sathira a usmála se.
„Vzkaz od Sillase.“
„Vzkaz od Sillase? Jaký?“ ozval se Toushiro.
„Řekl mi abych zabranila tomu co se chystáš udělat Sath.“ řekla stručně druidka.
„Něco mi říká, že se Forsakeni přišli omluvit až na Grinwor“ zamračila se žena.
„Máš pravdu.“ kývla elfka.
„To znamená, že jsme se sem hnali zbytečně?“ zeptal se naštvaně elf.
„Ano. Kde je Mort?“ rozhlédla se Gaia.
„Hlídá venku, dojdu pro něj ať se můžeme vydat na cestu domů“ pronesl Toushiro a odešel z domku. Gaia pohlédla na Sathiru, která se mračila.
„Co se děje Sath?“ nedalo Gaie.
„Nezdá se mi to. Forsakeni něco připravují. A bude to něco velkýho. Mam strach Gai, že ta omluva je jen maskování něčeho neznámého. Nečeho co nám zadělá na větší problémy.“ prozradila svou doměnku Sathira. Druidka na ženu zkoumavě pohlédla ale nic neřekla. Najednou se rozlétly dveře a dovnitř vešel veselý elf s lukem na zadech a za ním lehce se usmívající Toushiro.
„Takže jedem dom?“ zeptal se nově příchozí.
„Jo, jedem. Poďte osedláme zvířata ať můžeme vyrazit.“ odpověděla Sathira.
„Hned teď?“
„Ano, hned teď.“kývla žena a odešla.
„Co jí je?“ zeptal se elf s lukem na zádech.
„Má špatný tušení.“ odpověděla mu Gaia.
„Morte neřeš to. A makej ať jsme doma co nejdřív.“ zarazil začínající Mortovo poznámky Toushiro. Mort se na něj naštvaně zašklebil a vyšel ven za Sathirou. Druid s druidkou na sebe chvili koukali a pak se vydali za nimi.
...
(omg, 26. 8. 2010 22:39)